archiv

Na tomto místě bychom rádi skladovali různé harampádí, které se nás týká. Ať už rozhovory a recenze, nebo také osamělé výkřiky o nás na MTV, případně také naše myšlenky, které se z nějakého důvodu rozhodneme archivovat. Vstup jen na vlastní nebezpečí a pozor na rezavé hřebíky...

• Recenze - Světlojemy [2021]

  Pátá řadovka, kterou jsme pojmenovali Světlojemy vyšla v říjnu 2021. Vznikala v pandemických časech, v době, kdy se nesmělo koncertovat. Rozhodně nemohla být temná, temnoty bylo všude kolem i tak dost. Teorie písně jako světlojemu, tedy něčeho, do čeho se dá vložit naděje a tou si svítit, když se v nás setmí, provázela kapelu celým procesem práce na CD. Doufali jsme, že to bude přenosný pocit na posluchače. Asi to vyšlo! Je to naše nejposlouchanější album na spotify, byla nominována na cenu Anděl ve folku spolu s Kubou Horákem aka Klukem z Husovky a Vladimírem Mišíkem, zabodovala v anketách. Prostě radost!

• Recenze - LOUVRE [2018]

  Čtvrtá kapelní řadová deska Louvre vyšla v prosinci 2018 a vydali jsme si ji vlastním nákladem. Opravdová nezávislost má své výhody i nevýhody. Nikdo za nás netlačí v médiích, všechno si musíme prorvat sami, obeslat s prosbou o recenzi, případně o zařazení do playlistu v rádiu. Je to těžká práce. Krásná a smysluplná! Nutná! My jsme navíc CD vydali těsně před Vánoci, takže to byla brutální honička. Vyplatila se, album získalo cenu Anděl v kategorii Folk a nutno říct, že se nám to zdá až neuvěřitelné. Už máme tyhle sošky tři. Děkujeme!

• Recenze - Pól nedostupnosti [2014]

  Třetí řadové album jsme vydali u vydavatelství ArtUž! Tomáše Zena Václavíka. V médiích nenastal žádný "hype", myslíme si že jsme nejspíše nevyvijeli potřebný tlak, nebo jsme už z neustálého škemrání o zájem médií byli unaveni? Těžko říct. Přeci jen, nehrajeme songy, které by zněly v rotacích mainstreamových stanic, tak co bychom vlastně chtěli že ano... Ovšem propad (nebo vzestup?) do folkového a alternativního undrgrundu nám dělá dobře! Také Pól nedostupnosti byl nominován na Anděla, cenu tentokrát nezískal (zvítězili prý o dva hlasy Ebeni) a ve společnosti Půljablkoně a bratrů Ebenů nám bylo hezky. Nebylo nám hezky na ceremoniálu předávání žánrových Andělů v divadle Archa v Praze. To bylo opravdové peklíčko. Rozepsali jsme se o tom v článku ZDE.

• Recenze - Přituhuje [2009]

  O našem druhém albu Přituhuje se v médiích hovořilo více, nikdo nenapsal, že by při poslechu trpěl, případně že by mu z něj bylo špatně či trapně. Maximálně, že nám "to" nevěří... Vstoupili jsme podruhé do záře reflektorů, která byla díky pořádající agentuře Leška Wronky pěkně tlumená a přebrali z rukou akademiků, téměř v utajení kdesi na periferii Prahy, poněkud zmenšenou sošku Anděla. Raut byl proti minulému něco jako včerejší sváča proti večeři v grandhotelu. Ale to je vlastně jedno. Ono nám to vlastně celé připomnělo, že jsme undrgrund, stejně jako všechny malé-velké nehlavní žánry. Že jsme s nimi na jedné lodi. Jsme na to hrdí, protože folk žije!

• Recenze - To se to hraje... [2006]

  První album jsme si vysnili a vypiplali, s podporou Tomáše Zena Václavíka jsme se odhodlali jít točit a patří mu za to poděkování jak sviňa. Dalo by se říct, že je hodně písničkářské, dost ovlivněné tou hodnější folkovou scénou u nás. Plná blbin a humoru, který ne každému sedí. Však jsme si to taky v recenzích od tvrdých chlapů slízli. Ale co, víte jaké to bylo, být v té TV šů? Z rukou Jury Pavlici jsme převzali sochu Anděla a že to byl proti tomu budoucímu, v roce 2010, pořádný macek. Jídla bylo až žaludky přecházely. Mobily nám z těch všech gratulací pochcípaly. Pište písničky, to stojí za to zažít...

• Rozhovory

  Občas se stane, že nás osloví publicisté a my se pak strachujeme, co jsme to zas do diktafonů naplácali za moudra. Někdy se mihne zásadní myšlenka, hodně záleží na tom, jak se nás lidé od novin ptají. Na dobře položenou otázku je radost odpovídat...

• Jak jsem vyhrál Gitariádu

  Obsáhlý raport z kytaristické soutěže, ve které se Janovi na podzim roku 2011 zadařilo...

• Kytarová škola Jana Žambocha aneb ohledvá inspirace...

  Kdysi kdosi napsal, že jak mě vidí hrát, ukousl by mi nejraději prsty. Copak můžu za to, že kytara je pro mne nádherná nevypočitatelná kráska? Stále mne něčím překvapuje, nutí mé ruce usilovně cestovat po jejím těla a krku a na každý dotek reaguje chvěním a zpěvem, který se mi stal nejspíše celoživotní drogou. Stačí mi dva dny "bez" a pozoruji na sobě abstinenční příznaky. Pro všechny podobně zamilované kytaromany a kytaromanky je zde následující kytarová "škola"...

  Jen nevím, co všechno mi budete chtít ukousnout, až se tím vším... prokoušete...