Kytarová škola Jana Žambocha aneb ohledvá inspirace...

Uplynul nějaký ten den od prvního povídání o kytarových technikách a protože jsem nashromáždil poměrně dost zajímavých a inspirativních videí, rád se s vámi o ně zase podělím. Být milovníkem strunných krásek oblých tvarů a vyznavačem hbitých, motoricky vymakaných, pohybů na jejich tělech není vůbec jednoduché. Pocity radostných objevitelů dávno již objevených kontinentů střídají pocity topiče v kotlích, zejména těch na dříví, konkrétněji na sladké dříví. Lze předpokládat, že za každým úchvatným hraním minulých i následujících virtuosů akustické kytary můžeme vidět roky dřiny, kilometry strun a tisíce zlomených nehtů a poztrácených trsátek. Ovšem, lze také doufat, že když to dokážou oni, nám se to přeci také musí podařit. Jen nevíme, kdy že ano. Kdy už nás budou prsty poslouchat přátelé? Kdy už budou rychlé, neomylné, rytmicky přesné a čistého tónu tvorné? Odpovím si sám. Záleží nejspíš na tom, kolik jim dáme času. Povzdech na závěr úvodu: Doprčic, dnes jsem hrál jen sedm hodin…:-)

Tommy Emmanuel – 17.11.2006 v Akropoli v Praze (www.tommyemmanuel.com)

Naplnil jsem auto kytaristickou náplní ve složení začátečník, dva šikovní pokročilí a já a vydali se cestovat do Pražule na koncert toho kytarového kouzelníka. Z jeho vystoupení si pamatuji samá pozitiva a superlativy. Pokusím se útržkovitě a chaoticky pár vzpomínek napsat. Tommy byl energický, na podium skoro přiběhl, usměvavý, celý koncert odehrál vestoje. Díval jsem se mu na prsty a k mému naprostému zděšení to vypadalo, že neměl nehty. A sakra, je konec s výmluvou: „Nemůžu to pořádně zahrát, zlomil jsem si nehet“ Byl jsem sice dost daleko od něj, ale buďto měl jen kraťoučké nehtíky, nebo nic. Hrál buďto palcovým trsátkem plus ostatní prsty mimo malíček, nebo trsátkem mezi palcem a ukazováčkem a ostatními prsty mimo malíček. Nejmenším prstem pravé ruky se, aspoň se mi zdálo, opíral o kytarovou desku a fixoval ruku, která dělala prsty strašné věci. Rychlé běhy a totálně hlasité pasáže střídaly citlivé a melodické vyhrávky, zkrátka pastva pro uši i oči. Díval jsem se během koncertu kolem sebe a někteří lidé měli „otevřené huby“ a to opravdu nelžu. Pro jistotu jsem si pak, co pět minut, kontroloval tu svou. Vždycky když jsem si naivně myslel, že mne už Tommy nemůže ničím překvapit, vytáhl něco dalšího a já byl zase v háji a řval s ostatními lidmi v sále nadšením jako pominutý. Asi největším zážitkem byla skladba, ve které bubnoval sviňsky složitý rytmus, nejspíše něco z Afriky a když už to bylo naprosto šíleně rychlé, přitom krásné a přesné, vytáhl odněkud drátěnou štětku na bicí a začal kytaru mlátit po strunách, po lubech i po ozvučné desce, no a když už to bylo zase naprosto skvělé, začal se zarputilým výrazem trestajícího třískat střídavě i do mikrofonu na stojanu a do kytary a přitom levou rukou hrál něco nepochopitelného, leč sviňsky efektního na hmatníku a tím tu dech beroucí show hezky podtrhoval. Nebo, jak dokázal využít a kontrolovat vazbu! To se u nás na folkových pódiích obvykle dělá jen náhodně a hlavně velmi nekontrolovaně, ba možná, až bych řekl nechtěně. Jemu zněla vazba jako ta dutá termití tyč, co na ní hraje každé australánče, až se mu dují škřaně. Cestou domů jsme rozebírali a hádali se o tom, jak má asi snímané kytary. V každém ozvučném otvoru u tří kytar australské značky Maton měl takový černý kryt, asi aby to moc nevazbilo. Kdo ví. Holt, měli veliké štěstí všichni ti, kteří tam byli a viděli a slyšeli to všechno. Pro ty, kteří jsou smutní že viděli a slyšeli prd, věším sem ještě jedno video, na kterém Tommy Emmanuel ukazuje něco ze svého štětkového stylu a já si přeji, aby díky tomu vzrostla spotřeba štětek v Čechách…:-)

Tommy Emmanuel - Pegao

 

Kaki King - folkpunková královna akustické kytary (www.kakiking.com)

Díky příteli Hyenikovi jsem narazil v mělké, leč nekonečné vodě internetového brouzdaliště na velmi šikovnou kytaristku, shodou okolností původem také z Austrálie. Dočetl jsem se, že žije nyní v New Yorku a v amerických časopisech, které se zabývají akustickou kytarou a hudebníky, kteří jsou s ní spjati, je mezi prvními padesáti. No nevím, mě stačí podívat se a poslechnout si a hned je mi jasné, že hraním po stanicích metra trávila veškerý svůj čas v Americe. A hned je mi líto, že u nás na Vsetíně metro nemáme. Na pravé ruce má Kaki velmi dlouhé nehty a vypadá to, že je taky dokáže patřičně využít. Modrý Ovation vypadá velmi chutně a na něco takového bych si rád někdy zahrál. Z hraní je cítit ženskost, nebo se mi to jen zdá? Bylo by hezké, kdyby se někdy tahle dívka potkala na podiu s naší virtuózní kytaristkou Dagmar Andrtovou Voňkovou a našel li by se pořadatel, který by sem k nám Kaki dostal, svatosvatě slibuji, i když se to nemá, že přijedu! Takže M-klub ValMez? Kdy? :-) Kaki King je další důkaz toho, že i holky můžou válet na kytaru a myslím si, že by se u nás nějaká sličná mladá atraktivní mlátička do kytary brzy stala slavnou. Mimochodem, podívejte se na její stránky, stojí to zato.

Kaki King – Playing With Pink Noise

 

Rodrigo y Gabriela – flamencofolkové duo aneb abanicové pokušení (www.rodgab.com)

A je to tu, muselo se to dříve, nebo později stát a v žamboším kytarovém šuplíku se muselo objevit něco z flamenca. Nebude to zatím flamenco čisté, tak jak ho hrají ve Španělsku, ale spíše něco flamencem opojně vonící, tedy hudba mladé mexické kytarové dvojky Rodriga a Gabriely. Na tomhle duu mne fascinuje především Gabriela a její úchvatně hraný doprovod. Ne že by Rodrigo v sólové hře nějak zaostával, ale připadá mi, že úspěch této dvojice stojí hlavně na mléčněčokoládové krásce Gabriele a tak se jí, tedy její hře, trošku pověnuji. Věřím tomu, že každý, kdo shlédne následující videa a trošku na kytaru hraje, zatouží se něco takového naučit. Já to zkoušel asi půl roku a výsledky se dostavily, naučil jsem se techniku zvanou „abanico“ a Gabriela mi v tom velmi pomohla. Jde o zvláštní kytarovou techniku, kdy palec hraje nejdříve dolů, pak přijde úder dvěma prsty – prostředníčkem a prsteníčkem taky dolů a nakonec palcem zase nahoru, přičemž se to celé děje velmi rychle, v rytmu a pohyb - trojúder prstů nevychází z dlaně, ale spíše z kroutivého, jakoby vřetenovitého pohybu ruky v lokti. Trvalo mi asi měsíc, než mi někdy při půlnoci zaznělo mé první vlastní Abanico do ouška a měl jsem z toho obrovskou radost. Je to, jako když se vám doma, ve vlastním bytě, objeví po měsíci hledání a zkoumání známých stěn nové dveře a vy je s úžasem a přitom nesmírně chtivě, trošku pootevřete. Gabriela to zvládá levou zadní, nehne u toho brvou, její pravá ruka se rozmazává ve sledu působivých doprovodných ekvilibristik a je nádherně rytmická. Řekl bych, nejrytmičtější dívka kytaristka co jsem kdy slyšel hrát. Tak se do toho pustíme ne? Není to zase až tak těžké, když jsem to zvládl já, půjde to i vám.

Rodrigo y Gabriela – Diablo Rojo

Rodrigo y Gabriela – Guitar Tips aneb jak na abanico !!!

A ještě jeden „hrůzný kytarový mlátič“ aneb, drátěné abanico na kytaru s kovovými strunami

 

Dominic Frasca – desetistrunná záležitost (www.dominicfrasca.com)

Člověk by se mohl domnívat, že se akustická kytara ve své podstatě poslední dobou dál nevyvíjí, tělo, krk, menzura, žebrování atd. je skoro furt to samé, a že mnoho nového vzniklo spíše v systémech snímání zvuku který akustická kytara produkuje, než v její konstrukci. Díky snaze zesílit co nejvěrněji ten sladký šestistrunný orchestr a zachovat přirozenou barvu tónu akustického nástroje. O to příjemnější je procitnutí při seznámení s hudbou Dominica Frasca, který hraje na kytaru desetistrunnou, navíc různými styly a způsoby. Tento muzikant je držitelem prestižního ocenění časopisu Guitar Player – Guitar Player Hero 2005 a jeho koncerty jsou jistě zážitkem. On sám je původem rocker (dá li se to tak napsat), který začal studovat klasickou kytaru poměrně pozdě a přijde mi, že díky pozdnímu příchodu do „hodin nauky o držení nástroje“ jeho novátorství nikdo nepřistřihl křidýlka. Ale je to jen můj dojem, nikterak nesnižuji „zedničinu“ učitelů kytar na LŠU. Omrkněte si sličnou desetistrunku Dominica Frasca a vydejte se nenápadnými dotazy ohledvá desetistrunné kytary dráždit své oblíbené prodejce v hudebninách, budou jistě rádi.

Dominic Frasca – Impossible guitar

 

Michael Hedges a další… – což takhle dát si harp guitar… (www.nomadland.com)

Tak tohle je panečku nástroj, s tímhle kdyby přišel někdo k táborovému ohni, nejspíš by někteří ortodoxní trampové začali pronášet obranná zaříkání proti uřknutí. Nevím o nikom v naší zemičce, který by něco takového vlastnil a ještě ke všemu na to dokonce hrál po klubech a amfitheatrech. Američan Michael Hedges používal při hraní mimo jiné techniku hammeringu, tappingu, byl kromě kytaristy také příčným flétňákem a čelistníkem, zkrátka multiinstrumentalistou. Všiml si ho při jeho koncertu v nějakém klubu William Ackerman, další velmi schopný muzikant, producent a kdo ví co ještě všechno no a pak už to jelo. Michael hrál na hodně zajímavé nástroje, ovlivnil spoustu kytaristů a zemřel v roce 1997 při autonehodě. O rok později bylo jeho album Oracle oceněno jako nejlepší New Age album cenou Grammy. I zaposlouchejme se do zajímavého hraní na zajímavý nástroj a buďme rádi, že nemusíme ladit více než obvyklých šest strun. Jak se znám, v případě vystupování s takovou…ehm…kytarou, by se žamboší shows skládaly především z ladění, dolaďování a přelaďování tohoto přestruněného nástroje z jiné planety. Ale netvrdím, že si ho jednou nepořídím, jen co mi dorostou ještě jedny ruce… Pro všechny nadšené harpguitarové chobotnice, zde je ta pravá stránka pro vás: www.harpguitars.net

Michael Hedges – Harp Guitar – Because it’s there and Silent anticipations

Eric Loy – Harp Guitar – Silent night

 

Bob Brozman - slide kytarový mág (www.bobbrozman.com)

Kdysi dávno jsem při půlnoci zhlédl nějaký záznam z Dobrofestu Trnava, nevím sice který to byl rok ovšem moc dobře si vzpomínám, jak jsem si sedl na prdel z vystoupení Boba Brozmana. Bylo to jako zjevení, ten člověk se smál, pěstí třískal do kovové kytary, hulákal jako na lesy a hrál neuvěřitelné věci. Teprve později jsem se dozvěděl ,že ten showman, muzikolog, neúnavný cestovatel po celém světě patří mezi nejlepší a nejuznávanější kytaristy světa. Hraní na takový nástroj využívá kromě slide prstýnku na levé ruce i prstýnků na prstech pravé ruky a není mi vůbec jasné, jak může Bob hrát s něčím takovým tak závratně rychlá tremola, rasguea a kdo ví co ještě. Ó, jak nádherně to zní, když hraje Bob Brozman na dobro blues. Jako by byl ten nástroj pro blues stvořen! I když, blues by se mělo hrát spíše na zlo ne? No nevím, každopádně slyšet a vědět o Bobu Brozmanovi by měl každý kytarista, neb se bez těchto znalostí strašně špatně hraje. Fakt, nekecám. Je to něco jak s neznalostí Tommyho Emmanuela. Taky se bez něj a jeho hudby nedá žít…, natož hrát na kytaru.

Bob Brozman – Musical Journey

Bob Brozman – Song 1

Bob Brozman – Song 2

Bob Brozman – Song 3

 

Nuno Bettencourt - vzpomínáte na Extreme? (www.nuno-bettencourt.com)

Kdo by neznal tu krásnou, prý rockovou, já si myslím, že folkovou, baladu od skvělé, hardrockové, dnes již neexistující skupiny Extreme. Nuno Bettencourt byl bezesporu hlavní postavou v kapele a je skvělým kytaristou, který kromě excelentního šílení na kytaru elektrickou, umí pořádně namlátit i kytaře akustické. Vypátral jsem o něm pár slov od publicisty Marka Kukly "Nuno Bettencourt má v prstech, v hlavě, v hrdle i za ušima. Dělá si co ho baví a každého, kdo dokáže poslouchat bez předsudků a opakovaně, o tom dokáže přesvědčit. A příště může vykročit zase jiným z několika zde načrtnutých směrů. Zatím je jisté, že se jeho sólový debut zařadil spolu s aktuálními počiny Queensryche, Reef a Shihad mezi nejlepší alba současného melodického rocku. A že jde mimo média? To je úplně jiný problém..." Marek Kukla, BANG 1997. Ano chůze mimo média, to je, řekl bych, výhradní specialita českých folkařů a důvody, kvůli kterým tomu tak je by stálo za to rozebrat v sólošuplíku, nicméně, asi se do toho nepustím, nerad si řežu větev, na které sedím. Milý Nuno, vítáme tě v klubu „Nehrají nás v médiích…“ Já vím, já vím, srovnání Nuna Bettencourta s folkovými kytaristy je nesmyslné, ale stejně trošku po zlepšení své kytarové hry pošilhávající. A tak se raději podívejme na skvělého Nuna, který to s akustikou umí, inspirujme se a začněme do toho řezat!

Nuno Bettencourt – Midnight Express

A co říci závěrem? Děkuji všem, kteří mi posílali tipy na různé šílence a kytarové borce, už teď by bylo na další dva šuplíky. Doufám, že vás ta skvělá podívaná bavila stejně jako mne, doufám, že jste se právě rozhodli hrát sedm hodin denně jako já (buhehe) a doufám, že se nenecháte nikým zviklat a odtrhnout od svých strunných milenek. Je to prostě moc příjemné, hrát na kytaru. Nikdo nás nevyruší od cvičení, nikdo nás nedonutí se nesoustředit na harmonie, flažolety, picking, stupnice a hlavně a především, na skvělé písně, kvůli kterým to všechno dává smysl. A že láska ke kytaře je „Neporazitelná bojovnice“ dokazuje následující a poslední video, kde bezejmenný muzikant v parku San Diega hraje na kytaru píseň Toma Pettyho. Přeji vám, ať je vaše láska k hraní stejně velká, jako ta jeho!

San Diego – tulák hrající nohama píseň Toma Pettyho

 

Ohledvá inspirace - díl III.

Rok a půl je dost dlouhá doba na přípravu třetího kytarové šuplete. Ne že bych se tím intenzivně zabýval, to nepopírám, raději hraju, než šuplíkuju, ale přeci jen, sešlo se mi tu pár dalších zajímavých opravdových kytarových Mistrů, a tak bych vám je rád naservíroval. Určitě je mnozí z vás už znáte, ale kytarové osvěty není nikdy dost, že ano. Natož akustické kytarové osvěty. Webů o elektrických kytarách a hraní na ně je přehršel, o akustickém řádění toho mnoho na českém internetu nenajdete. A když, tak se většinou naučíte hrát velmi dobře Amoll, ale o percusivní kytaře a tappingu ani zmínka. Určitě jsem něco zajímavého a poučného minul, budu rád, když mě upozorníte na nějaký pěkný web v češtině o kytarových technikách, řekněme, pro mírně pokročilé šmrdlaly, ke kterým se řadím. Přeju si, aby umělci níže, byli pro vás také těmi kýbly inspirace, jako pro mne. Naučit se to všechno nemáme šanci. Ale sem tam nějakou fintu odkoukat, ukrást…:-)

Trace Bundy – jeden kapodastr je blbost (www.tracebundy.com)

Tip na pana Bundyho mi poslal kamarád Jim z Brna, snad se nebude zlobit, když ho zde ocituji: „Ahoj Honzo, nevím jestli jsi to viděl, ale tohle je absolutní prasárna. Nejen že tenhle chlapík hraje parádní tapping na podladěnou klofnu, nejen že ta skladba je opravdu krásná, ale on k ní používá tři! kapodastry a během skladby je střídá ... hotovo ...“ Nevím co bych dodal, sdílím Jimův úžas a štve mě, že jsem na to nepřišel sám. Našel jsem video, kde jich má pět. I vydal jsem se u nás na Vsetíně do hudebnin testovat kapodastry a žádný, se kterým by se dalo takhle rychle manipulovat tam nebyl ke koupi. Nebo že by to bylo rukama? Nu což, aspoň ušetřím. Už vidím úžas prodejců v hudebninách, jak je budeme mučit. Pět kapodastrů bych prosil, tady těch…ukážeme fotku Traceho… A máte na to doufám i originální kapodastrový kufřík, že ano…?

Trace Bundy – The Love Song

Trace Bundy – Hot Capo Stew

 

Carlos Vamos - sympaťák z ulic Amsterdamu (www.carlosvamos.com)

Není to sice akustická kytara, co dlachmí Carlos v pazourách na fotografii, nicméně tapping na akustice mu nedělá vůbec žádný problém, viz Vamosia. Do šupliku jsem si ho strčil hlavně kvůli tomu, že je mi nesmírně sympatický. No řekněte, kdo by si dovolil akuvrtačkou vrtnout do kytary? A kdyby jenom vrtnout. A ten meziplanetární systém co si vbudoval do elektriky je taky docela netradiční. Takže pájky, vrtačky do ruky přátelé a pojďme do toho! Já ale raději počkám s vynalézáním a vbudováváním věcí do svých kytar až na vaše první úspěchy. Nebo sebevraždy. Dočetl jsem se na jeho webu, že vyrazil na cesty na hraní po ulicích Evropy v krásném oranžovém sedmimetrovém Cadillacu z šedesátých let. Ne že bych nezáviděl. Navíc mne tahle myšlenka pojízdného písničkářského cirkusu už dlouho leží v hlavě. Možná se k tomu někdy odhodlám a dobudu náměstí, kupříkladu, třeba v Rožnově pod Radhoštěm.

Carlos Vamos - Vamosia

Carlos Vamos AIRguitar

Gypsy Guitar With Floyd Rose Tremolo by Carlos Vamos

 

Antoine Dufour - talent jak sviňa (www.myspace.com/antoinedufour)

Ne, to není Ivo Cicvárek, je to mladá hvězda akustické kytary z Kanady. První velikosti. Tady mi začaly dost velké problémy s okoukáváním a kradením fint. Oči to sice vidí, ale prsty mají obrnu. Hraje opravdu neuvěřitelně složité věci, technicky náročné, s absolutní lehkostí a samozřejmostí. Zde začínám mít pocit, že na světě není spravedlnost. Jemu se to hraje, podívá se na kytaru a vidí tóny. Já se podívám na kytaru a vidím škrábance. On zavře oči, a v duchu si vymyslí a zahraje novou skladbu. Já zavřu oči a vidím zas jen ty škrábance na kytaře a v duchu leda tak měním struny. Schválně si to někdy vyzkoušejte. Podívejte se na hmatník kytary, vyberte si strunu a pražec a nechte si rozeznít ten tón v hlavě, aniž byste si ho zahráli. No a pak si ho zahrejte. No a samozřejmě jste se trefili že? Vždyť říkám, nespravedlnost vládne světem…

Antoine Dufour - Four Hands Guitar

Antoine Dufour - Scratch

Antoine Dufour - Trilogie Acoustic Guitar

 

Andy McKee - akustický král YouTube (www.andymckee.com)

Tak tohle je můj oblíbenec. Je rovněž z Kanady a jeho videa na YouTube zhlédlo v době uveřejnění tohoto třetího kytarového šuplíku už neuvěřitelných 14 milionů lidí (dneska to je už 34). Na Andym se mi moc líbí jeho percusivní hraní, ale především cit pro opravdu pěkné a poslouchatelné melodie. Hobloval jsem jeho desku s názvem Art of Motion do průsvitné dýhy. Dočetl jsem se, že ho inspiroval Michael Hedges. Je to na něm poznat, hraje i na harpguitar. Nevím jak je to možné, ale z jeho skladeb na mne nějak jde skromnost a pokora. U některých Mistrů v šuplících mám pocit, že se prostě předvádí vší silou. Nic proti tomu, však na to mají. Ale Andy na mě působí trošku jinak. Je to čístě subjektivní pocit, nebo to s Andym máte podobně jako já? Že by právě kvůli tomu těch 14 miliónů zhlédnutí Driftingu na YouTube? Snažil jsem se ho dostat na Prázdniny v Telči, ale nepovedlo se to. Letos hraje tuším nejblíže v Berlíně. Nepojedem?

Andy McKee - Drifting

Andy McKee - Rylynn

Andy McKee - Into the Ocean

 

Don Ross – umělé nehty a poďme na to! (http://www.gobyfish.com)

A do třetice všeho kanadského tu máme pana Dona Rosse, který mne svými videi pěkně inspiroval. Ještě to sice všechno neumím, hehe ale dvě technické finty jsem se naučil. Jednak takový ten flažoletový úder pravou rukou a taky mne obohatil o informaci, že se dá hrát v brýlích a vestoje. O první se pokouším, ke druhému se rozhoduji. Don je jedním z vícera kytarových umělců, kteří vydávají u kanadského vydavatelství CANdYRAT Records a začínám si myslet, že je o akustické kytaristy v Kanadě dobře postaráno. Jen se podívejte na web vydavatelství www.candyrat.com Budete tam ve velmi vybrané společnosti. Ještě ke skladbám, moc se mi líbí jeho Midnight March. Kolem čtyřicáté sekundy tam začne moc pěkný kráčivý rif, který se později hraje i ve flažoletech. Nijak složité, precizně rytmické a efektní. Pár hodin to sice zabere, ale opojná radost z krádeže rifu bude vaší odměnou! Jo, ještě ty jeho nehty... To je fakt skvělé, Tommy Emmanuel mě přesvědčil, že nehty nepotřebuju a Don Ross má drápy jako upejr. Díky Done, zase mám nad čím přemýšlet!

Don Ross - Michael, Michael, Michael

Don Ross - Midnight March

Don Ross - Rock Barra

 

Raul Midón – funky se zavřenýma očima (www.raulmidon.com)

Ne, já opravdu nejsem naštvaný, že je tolik skvělých kytaristů, že to tak umí a že jim to tak jde. Prostě hodně hrajou, nepíšou písničky a nechodí do práce a mnoho dalších výmluv si pro svou neschopnost umím najít. V skrytu duše jsem si vždy říkal, jen si napište pořádný text, to taky zabere chvíli času, jen si zkuste u toho vašeho exhibování taky zpívat, uvidíme jak vás to pěkně zpomalí. Říkal jsem si, jo, hrajou dobře, ale nezpívají u toho. No a pak jsem si poslechl pana Midóna a byl sem v řiti. Černý nevidomý kytarista má feeling a groove a umí funky a ještě si k tomu prdí ságo. Něco podobného jsem zaznamenal snad jen u mistra zkratky Michala Knébla, který ve skladbě Červená Karkulka také hraje pusou na neviditelné žestě. (...tuším že na Lesní trombón a Roh) Ach Raule Raule, tos nemusel tohleto... Na co se teď budu sám sobě vymlouvat? Jak si budu zdůvodňovat svou lenost? No nic, ukaž jak to děláš...

Raul Midón - State of Mind

Raul Midón - All The Answers

Raul Midón - Slap Attack aneb jak na to...

 

Bireli Lagrene - zářivá hvězda Gypsy Jazzu (www.birelilagrene.com)

Posledním Mistrem třetího kytarového šuplete je Bireli Lagrene, naprostý přeborník z řad kytaristů, kteří se věnují disciplíně jež zove se Gypsy Swing, případně chcete-li po francúzsku Jazz Manouche. Spolu s dalšími kytaristy (Stochelo Rosenberg či Angelo Debarre) je Bireli opravdovým fenoménem. Na první skladbě Vienne Song je vidět, že se nejspíše s kytarou už narodil. Přelaďováním basového E imituje v průběhu gejzírů tónů kontrabas a diváci šílí. Ve druhé skladbě si přehazuje sólo a doprovod se Sylvainem Lucem a rozdíly v beglajtech jsou sviňsky slyšet. Já nevím, já ty rychlé běhy asi nechci umět, to by mi zabralo moc času. Konkrétně několik životů. Ale, rytmické cítění, hraní doprovodného swingujícího rytmu, z toho by se určitě dalo cosik vyzobnout. Když se pokusíte zahrát to, a pak si uděláte srovnání s Mistry, zjistíte, že to hrajete nějak blbě a nevíte proč. Našel jsem na YouTube moc pěknou školičku doprovodného hraní v tomto kytarovém odvětví. Sympatický učitel z Asie vás to všechno pěkně naučí a vše vám vysvětlí. Takže trsátka do ruky a Swing rulez!

Bireli Lagrene - Vienne Song

Made in france – Bireli Lagrene and Sylvain Luc

There Will Never Be Another You – pánové Lagrene, Debarre a Rosenberg v triu

 

Tak a zde končí třetí díl kytarového šuplíku. Jsem moc rád, že jsem se k němu konečně dostal, pro samé cvičení a práci člověk nemá čas dělat kytarovou osvětu. Hehe, samozřejmě kecám, jen vlastní lenost, moje osobní lamie, mi brání v chrlení článků, písní, …ehm…hitů. Občas jí překonám a něco napíšu. A jsem moc rád, že si to sem tam někdo přečte a inspiruje ho to. Kvůli tomu to všechno dělám. Mějte se kytarově!

PS: Málem bych zapomněl na pana Hannese Coetzeeho a jeho čajovou lžičku. Tento pán mne naprosto dostal a rozložil na součástky. Lidská vynalézavost opravdu nezná žádné hranice. Škoda že se u toho nedá zpívat, jinak bych do toho taky šel…

Hannes Coetzee - Tea Spoon Slide Guitar

 

Jste blázni, jestli jste dočetli ty moje výlevy až sem. A moc vám za to děkuju. A nezapomeňte, že jsem zde samozřejmě nemohl zařadit všechny kytarové machry světa. Dál už běžte sami...

Hž.